Po zemi do Bangladéše

 

Česko, Polsko, Ukrajina, Rusko, Kazachstán, Čína, Laos, Thajsko, Myanma, Indie, Bangladéš, Nepál.

 

V zimě 2019 jsem se vydala do Asie. Krosna. Hamaka. Foťák na krku. Tisíce kilometrů stopem. 4 měsíce a sama.Jede mnich BMW, nakládá mě do kufru. Dostává nás přes policejní kontrolu. A koukáme na největší budhistický institut na světě. Cizinci sem nesmí. A to jsem byla teprve 3 týdny z domu. Přijala jsem každou výzvu, která mi přišla do cesty.Mám o tom napsanou knihu Po zemi do Bangladéše a chci ji vydat. Podpořte prosím můj projekt na HITHITU. 

Jmenuji se Majda Slámová, jsem profesionální fotografka, nadšená cestovatelka a s vaší pomocí můžu být i spisovatelka.

 

8. prosince 2019 jsem sama převážně autostopem vyrazila do Asie. Přes Rusko a Kazachstán jsem pokračovala do Číny. Rychle jsem projela Sin-ťiang- digitálně i fyzicky represivní provincii, která mocí čínských úřadů postihuje místní Ujgury a pokračovala do hor do provincie Sečuán, kde mne například jeden mnich na stopu naložil do kufru a dovezl podívat se na největší buddhistickou akademii světa – Larung Gar. V čínských horách jsem zdolala Siguniangshan- hřeben 5276 a pokračovala dál přes Thajsko a Laos do Myanmy.

Přes Indii jsem se dostala do Bangladéše, ve kterém jsem navštívila největší uprchlický tábor na světě. Mým cílem bylo vrátit se z Bangladéše po zemi zpátky do Česka, ale koronavirus rozhodl jinak, a tak jsem změnila plán a vyrazila do Nepálu. Během dvoutýdenního treku v horách jsem narazila na oslavu Lhosar – Tibetský nový rok a slavila spolu s místními. Čtyři měsíce mého cestování přerušil lockdown Nepálu, kde jsem zůstala „uvězněná“ dvanáct dní. Svět se uzavřel a místo po zemi jsem se do Česka vracela v dubnu repatriačním letem.

 

 

‚‚Silnice chybí, hrozně se práší a jede se maximální rychlostí padesát kilometrů v hodině. Doprava po Myanmě je kvůli katastrofální infrastruktuře hrozně únavná. Jako poslední si stopnu náklaďák. Ten nejede rychleji než třicet a působí dojmem, že technickou dvacet let zameškal. Necelých devadesát kilometrů do Gwa jedeme čtyři hodiny bez zastávky. Posádka náklaďáku celou dobu žvýká betel a nabízí mi, že mohu řídit. Když vidím všechny ty čouhající dráty kolem volantu, tak s řízením náklaďáku počkám na nějakou lepší příležitost.

Jako vždy nemám jasný plán. Pouze jsem si našla přímořskou oblast na mapě a vytypovala směr, kterým se vydat. Je kolem půl jedenácté v noci a já se nechávám od kluků vyhodit podle GPSky za nějakou vesnicí u moře. Moje vize je roztáhnout hamaku na pláži mezi palmy a ráno se vzbudit skokem do mořských vln.

Svítím si telefonem a hledám palmy. Ukazuje se, že pláž je plná bordelu a stromy příliš daleko od sebe, aby se mezi ně hamaka dala zavěsit. Jdu dál a hledám aspoň trochu vhodný flek. Moje procházka za vesnicí znepokojila snad všechny přítomné psy z obce a rozchrochtala prase. Se zvukovým doprovodem se mi o půlnoci daří konečně zavěsit hamaku a spokojeně ulehám. Vzápětí zpozoruji proud baterek směřujících ke mně. Psi vytáhli z postelí vesničany, kteří mě v lesíku za domy odhalili. Působí trochu vyděšeně, a tak je uklidňuji, že je všechno v pohodě, že je jen pozdě hledat ubytování a že u nich v lesíku budu kempit pouze do rána. Netváří se moc nadšeně. “